Pokud si myslíte, že davy v manhattanském Rockefellerově centru během svátků šílí, představte si většinu obyvatel města, jak v jediný den v roce plní ulice postelemi a dalšími osobními věcmi. Tak to bylo pro Newyorčany po většinu dvou století, a to díky tradici z koloniální éry , která mohla pramenit z anglických oslav Prvního máje, nebo alespoň z tradic, které sem přinesli evropští osadníci. Nálada mezi obyvateli byla samozřejmě v době, kdy 1. května vypršely nájemní smlouvy, spíše šílená než oslavná; článek v New York Times z roku 1855 popsal scénu jako „Všichni spěchali, ve spěchu rozbíjeli zrcadla… a mnoho dobrých kusů nábytku bylo v důsledku toho těžce pohmožděno.“ (Chaos pramenil částečně ze skutečnosti, že pronajímatelé museli nájemníky informovat o zvýšení nájemného 1. února, které mělo vstoupit v platnost o tři měsíce později; každý, kdo s novými cenami nesouhlasil, musel odejít do 9:00 1. května.) Byla to mučivá zkušenost pro všechny kromě povozníků, kteří si na ten den zvýšili poplatky , což vedlo město k tomu, aby v roce 1890 konečně regulovalo sazby pro stěhováky.
Na začátku 20. století ustoupil 1. květen jako den stěhování v New Yorku 1. říjnu a bouřlivé procesy se staly spíše „exaktní vědou“. Každoroční zvyk stěhování v New Yorku se však brzy vymkl zvyku stěhování s koňským povozem, a to kvůli několika faktorům. Druhá světová válka přilákala do služby většinu práceschopných stěhováků a poválečný nedostatek bytů spolu s následným zavedením zákonů o regulaci nájemného a dalších předpisů v oblasti bydlení obecně snížil počet stěhování ve městě. V dnešní době je stěhování v New Yorku sice stále stresující, ale alespoň většina města to nedělá najednou.
